Koncem šedesátých let jsem po dokončení školy nastoupil do projektové firmy právě v době, kdy se podařilo v rámci „pražského jara“ přesvědčit vládní stranu o potřebě výstavby školních bazénů. Hlavním důvodem byla příprava dětí k vojenské prezenční službě. Statistika začala vykazovat stále větší počet branců, kteří neuměli plavat. S projektováním školních bazénů se roztrhl pytel. Každá nová škola se stavěla se sportovním pavilonem, ve kterém byl pod tělocvičnou bazén. Později se postavila i celá řada veřejných koupališť a krytých bazénů. V rámci tak zvaných „Akcí Z“ chtěla vládnoucí strana občany něčím zabavit a některým i „pomoci“ k nedostatkovým materiálům.
Technologické zařízení pro veřejné a školní bazény se přebíralo z vodárenského programu Vodohospodářských strojíren v Písku nebo od Královopolské strojírny Brno. Souběžně s tím se začaly svépomocí stavět i bazény soukromé. Tlak soukromých investorů vyvolal poptávku po malých a levných filtračních zařízeních. Protože však strana nezahrnula tato zařízení do výrobního programu státem ovládaných výrobních podniků, vyráběla se z „ušetřeného“ materiálu způsobem „udělej si sám“. Největší problémy vznikaly v části dávkování chemikálií. Podle míry znalostí „výrobce“ a možností přemístění potřebného materiálu ze státních podniků měla amatérsky vyrobená zařízení lepší nebo horší vliv na kvalitu vody v soukromém bazénu.
Minulý režim vedl většinu občanů k tomu, že si každý podle návodů v časopisech vyráběl vše od oblečení až po stavbu domu. Setkal jsem se například s lékařem, který v pracovní době operoval oči a ve volném čase míchal maltu a obkládal bazén. Nedovedl jsem si představit, že bych si nechal operovat oko od člověka, který má po víkendu ruce „vytahané“ od malty.
V současné době se už poměry trochu upravují. Zdá se, že si lidé začínají uvědomovat cenu práce. Mělo by se dostat do obecného povědomí, že profesionální kvalifikace má být zárukou kvality díla, a podle toho by měla být oceněna. Investor potřebuje jen takovou úroveň znalostí, aby dílo mohl kontrolovat, a tak získat za své peníze kvalitní dílo. Není povinností stavebníka stát se profesionálem v oboru, kterým se neživí. Ale každý by měl zbystřit pozornost, pokud se něco nabízí zdarma…
Nejsem proti kutilství obecně. Dokonce jsem přesvědčený, že jsou mezi našimi občany lidé, kteří jsou ochotni věnovat nadlidské úsilí tomu, aby se vyrovnali nebo se snažili být i lepší než profesionálové.
Ve veřejné sféře se roztrhl pytel s výstavbou akvaparků. Stavba akvaparku se stala téměř povinnou investicí pro každé větší město. I když označení akvapark je v mnoha případech nadnesené, protože se vlastně pouze opravilo stávající koupaliště a doplnilo se o několik atrakcí. Investiční náklady velkých akvaparků přesahují 100 milionů korun (pro Centrum Babylon v Liberci byla investována více než 1 miliarda korun), vstupné do nich se pohybuje od 60 do 150 korun na hodinu pro jednoho návštěvníka. Stanovit cenu vstupného je velmi obtížné, obecně pro každý areál platí: čím vyšší vstupné tím menší počet návštěvníků. Většina koupališť dotuje provoz z obecních rozpočtů, soukromí provozovatelé musí na vodní ráje vydělávat jinou činností. Jestliže součástí provozu koupaliště není výdělečná činnost nesouvisející přímo s koupáním nebo není provoz dotován obcí, provoz koupaliště velmi brzy končí.
Možná se bude laskavému čtenáři zdát, že mým záměrem je odradit ho od stavby vlastního bazénu. Všechna moje upozornění na možná rizika při stavbě a provozování bazénů jsou vedena upřímnou snahou donutit stavebníka k přemýšlení o tom, jak se vyhnout špatnému rozhodnutí před tím, než začne stavět. Může si ušetřit řadu zklamání a zejména dodatečnému navyšování nákladů na stavbu. Jsem přesvědčen, že je lépe se připravit na problémy dříve, než se vyskytnou. Dodatečně řešit následky špatného rozhodnutí je většinou honění pověstného „bycha“.
Ing. Zdeněk Žabička
autor