V dříve vydané publikaci této edici, Z.Žabička, Vodovody a kanalizace, se přirovnává dům k lidskému tělu. Stejně jako lidský organismus závisí na správné a optimálně fungující soustavě orgánů i dům by měl mít všechny systémy optimálně využité.
O lidský organismus pečuje skupina lékařů specialistů. První kontakt s pacientem by měl mít dobrý praktický lékař, který rozhodne o tom, za kterým specialistou se má pacient se svými potížemi odebrat. Nikoho ale nenapadne, aby ušetřil tím, že si od praktického lékaře nechá operovat slepé střevo přesto, že praktický lékař jistě má všeobecné znalosti o tom, jak při takové operaci postupovat.
Podobně bývá architekt zastřešující osobou, která kontaktuje všechny specialisty nezbytné pro projekt domu. Bohužel si někdy stavebník nechá namluvit, že zastřešující projektant umí všechny profese tak kvalitně, že specialisty vlastně nepotřebuje, a stavebník ušetří pár korun. Těmto projektantům říkám „kanalizační architekti“. Jsou to architekti nebo projektanti stavební části, kteří řeší v dokumentaci všechno sami – umisťují studny, osazují žumpy, klidně kreslí i kanalizaci podle toho, jak se to naučili za dvě tři hodiny nenáviděného předmětu na fakultě.
Ani druhý extrém – vynechání architekta při umisťování bazénu není pro výsledek optimální. Od prodejců bazénové technologie se sice dozvědí, že jejich bazén se vlastně nemusí projekčně řešit. Řešení přece bude součástí dodávky bazénu i s technologií a firma si s řešením poradí až na místě – římské schody do bazénu vám nabídne „zdarma“. Tento postup se snad dá tolerovat u nadzemních fóliových bazénů, které nebývají trvalou stavbou. Čím složitější je technické řešení zajišťující energii pro provoz bazénu, tím je vyšší nárok na komplexní projektové řešení nejen bazénu, ale i celé nemovitosti. Příliš složité řešení technického zařízení budovy není pro běžného majitele domu výhodné. Projektant by měl při návrhu celkové koncepce vycházet z předpokladu, že dům bude užívat poučený laik, a ne vystudovaný vysokoškolsky technicky vzdělaný odborník. Příliš komplikované systémy vyžadují odborný a tedy nákladný dohled.
Všestranní odborníci jsou užiteční pro celkový pohled na energetické toky v objektu, jednotlivosti by měl řešit člověk, který má podrobné znalosti příslušného oboru a umí je zahrnout do celkové koncepce řešení. Následující příklad ilustruje přístup k řešení bazénu, při kterém se zcela podřídilo řešení bazénu představě architekta. Stavební firma zadala bez náležité koordinace dílčí projekty jednotlivým specialistům, kteří navíc nikdy bazén neprojektovali.
Architekt navrhl ve vstupní hale a navazujícím schodišťovém prostoru rodinného domu bazén, který byl součástí ohromujícího efektu při vstupu návštěvníka do domu. Po roce provozu se majitel začal soudit se stavební firmou, protože se v koutech stropů v celém domě objevila plíseň znehodnocující celý interiér domu. Problém se dlouho nedařilo odstranit. Aby nedocházelo ke kondenzaci vlhkosti v koutech stropů, měla by teplota vzduchu být alespoň o 1ºC vyšší než je teplota vody. Při teplotě vody kolem 28ºC by měl mít vzduch v okolí bazénu asi 29 – 30ºC. To by znamenalo pohybovat se po celém domě v plavkách a každou návštěvu donutit k odložení svršků.
Nakonec se po řadě soudních sporů a nákladných posudků oddělil prostor bazénu od ostatního prostoru domu. Dodatečné oddělení bazénové haly od ostatních obytných prostor domu znehodnotilo efektní vstup do domu. Další úpravy, jakými bylo osazení zařízení pro zakrytí hladiny vody, osazení odvlhčovačů vzduchu v prostoru bazénu i v návazných prostorech a zabudování ohřívačů vzduchu ofukujících skla, odstranily nedostatky stavby.
Celkové řešení technického vybavení budovy, jak jsem uvedl výše, by mělo být co nejméně náročné na odborné znalosti majitele domu. Protože ale dům s bazénem vyžaduje přece jen spolupráci řady zařízení, měl by si majitel při přejímce dodávky nechat písemně vyhotovit podrobný popis funkce technických zařízení v celé budově (dále jen TZB) a jejich ovládání – tzv. provozní řád. Nemá to být dokument popisující funkci a ovládání jednotlivých dílčích zařízení (kotel, odvlhčovač, filtrace apod.). Provozní řád by měl popisovat způsob provozu celého domu tak, aby instalovaná zařízení byla optimálně využita. Stačí, aby člen rodiny, který se naučí zařízení ovládat, odjel na delší dobu z domu. Zbývající členové domácnosti budou bezradně mrznout nad vypnutým kotlem, který je v souvislosti se složitým systémem kombinace různých zdrojů energie řízen počítačovým programem….
Stavby se ke škodě investorů začínají provádět bez dokumentace pro realizaci stavby (zejména opravy a rekonstrukce) – dodavatelské firmy nabízejí projekty „zdarma“ – jejich projektanti se zřejmě živí pastvou. Většinou to dopadne tak, že se staví podle dokumentace pro stavební povolení, která není určena k realizaci stavby. Nejsou v ní obsaženy takové podrobnosti, aby se daly všechny práce dobře kontrolovat. Navíc se firmy snaží doporučovat co nejsložitější zařízení, aby si zvedly obrat, a investor je pak silně závislý na provozním servisu dodavatele.
Na internetovém portálu TZB-info uveřejnil J. Horný článek „Třicet let starý panelák může být lepší než kdejaká novostavba“, ve kterém vymezil role ve stavebnictví: při stavbě bývají tři partneři – klient v roli majitele, stavební firma v roli zloděje a projektant zastupuje policii. Jsem si vědom toho, že autor tohoto tvrzení trochu nadsazuje, ale v podstatě má v praxi pravdu.
Pokud dojde k propojení s dodavatelskou firmou a projektantem (firma platí projekt), musí projektant ze smluvního vztahu plnit požadavky objednatele a zákonitě přestává plnit kontrolní funkci pro investora. Technický dozor investora (pokud na stavbě vůbec existuje) nemívá kvalifikaci pro přejímku technických a technologických zařízení budov. Tím se stává, že i velké veřejné zakázky se přejímají nesprávně provedené. Stále více se jako za socializmu dodavatel staví do nadřazené polohy celému systému výstavby.
Ideální řešení je spolupráce projektanta s investorem, která by měla být založena v první řadě na vzájemné důvěře. Při volbě projektanta by si měl investor ověřit projektantem uváděné reference u majitelů již realizovaných staveb. Další informací, která může pomoci v orientaci o kvalitě projektanta, je zjištění, jak udržuje svůj systém podkladů a zejména technických norem. Cena projektu není svědectvím o budoucí kvalitě projektu a neměla by být zásadním kritériem pro výběr projektanta. V zahraničí je běžné, že si investor zjišťuje způsob, jakým budou prováděny dílčí projekty profesí, jak a do jaké výše škody jsou projektanti pojištěni proti možným chybám.
Co by měl obsahovat projekt stavební časti a technologie bazénu? Ve stavební části by měly být základní stavební výkresy bazénu (půdorys a řezy) s jejich statickým řešením. Výjimku tvoří venkovní nadzemní fóliové bazény, které nejsou trvalou stavbou, jedná se o výrobek a proto se nevyžaduje podrobná stavební ani technologická dokumentace. Technologická část projektu má řešit jak hydraulický okruh cirkulace vody v bazénu a způsob úpravy vody, tak potřebné rozvody vody, kanalizace, elektrické energie a případně vytápění a výměny vzduchu.
Příklad popisu a ocenění prací
Při uzavírání smlouvy o zhotovení dokumentace by měl být v předmětu smlouvy uveden také seznam výstupních dokumentů a jejich měřítko, podrobnost zpracování, případně odkaz na obecně uznávaná pravidla pro zhotovení dokumentace, zmínka o podkladech a údaj o platnosti použitých předpisů (např. „normy a předpisy uvedené ve smlouvě (dokumentaci), platné k datu podpisu smlouvy“). Pravidla, která určují rozsah jednotlivých stupňů projektové dokumentace, jsou uvedena například v Honorářovém řádu České komory autorizovaných inženýrů a techniků. Nedílnou součástí realizační dokumentace by měl být výkaz výměr (příklad je uveden v tabulce 6) a návrhová cena stavby, která slouží investorovi pro předběžné stanovení nákladů stavby.